Článek
Řekla jsem mu, že peníze ještě nejsou.
Že musím počkat na další výplatu.
Že bude muset s autem ještě chvíli počkat.
Ve skutečnosti jsem ty peníze už neměla.
Odešly. Rychle. Beze slova.
Na účet muže, který nebyl můj manžel. Ani otec mého dítěte.
Byl mladší. Krásnější. Nejspíš i chytřejší.
A hlavně – uměl říkat věci, které jsem celé roky neslyšela.
„Jsi pro mě vším.“
„Jsi krásná i v tom, co máš na sobě.“
„Jenom díky tobě se držím nad vodou.“
Byl zoufalý. Říkal, že potřebuje pomoct.
Nešlo o statisíce.
Ale bylo to přesně to, co jsem šetřila pro svého syna.
A já… jsem si prostě vybrala někoho, kdo mě aspoň na chvíli potřeboval.
Bez výčitek. Bez vzdoru. Bez pubertálního tónu.
Nejsem na to pyšná. Ale nelituju.
Ne proto, že bych milovala toho muže víc než syna.
Ale proto, že na jeden večer jsem se necítila jen jako máma, co pořád dává.
Ale jako žena, která dostává – aspoň iluzi něčeho víc.
Pointa?
Občas neuděláme to, co je správné.
Uděláme to, co nám konečně něco vrátí.
I když víme, že cena přijde později.
A že nám to jednou náš syn možná nebude moct odpustit.