Článek
Zvlášť když se rozhodne zamíchat kartami ve chvíli, kdy jste zrovna připravená na malou, neškodnou nevěru. Opravdu jen malou. A opravdu jen trochu.
Do Bulharska jsem jela s kamarádkou. Takový ten klasický all-inclusive týden, kdy se střídají plavky, drinky a bazénová lehátka. Nebyla jsem nešťastná, ale ani zamilovaná. S Tomášem jsme spolu byli skoro dva roky, a poslední měsíce to spíš připomínalo tichou domácnost na střídačku s výčitkami. On pořád v práci, já pořád doma. A i když jsme si slíbili, že si v létě někam vyrazíme, nakonec „mu to nevycházelo“ – což bylo mírné označení pro fakt, že dal přednost dalšímu projektu v kanclu. Tak jsem jela bez něj. A tehdy jsem si řekla, že si odpočinu. Tělesně, duševně, emocionálně. Všemi směry.
Animátor v našem hotelu se jmenoval Leandro. Vysoký, snědý, pořád s úsměvem. Hrál s dětmi bingo, večer organizoval karaoke a mezitím nosil slunečníky z jedné strany bazénu na druhou. Byl neuvěřitelně vtipný a nenucený. Než jsme stihly dojíst první hotelovou večeři, měl přezdívku „pan Božský“ a většina ženského osazenstva hotelu se už sázela, která ho uloví jako první.
Mně ale vážně přišlo, že se mu líbím. Byl přirozený, milý, a když jsme večer šly na hotelový program, vždycky si přisedl právě k nám. Ptala jsem se ho, odkud je, a smál se, že z ráje – „ale dnes mám volno až po desáté“. Připadala jsem si zase trochu jako holka. Po dlouhé době mě někdo viděl. A já začala plánovat, že ho uvidím víc než jen přes bazén.
Jenže přesně v den, kdy jsme se měly sejít „po programu“, jsem u baru zahlédla někoho, koho jsem tam opravdu nečekala. Tomáš. Stál tam v kraťasech, opřený o bar, a objednával si mojito. Beze mě. V Bulharsku. V našem hotelu.
První, co mě napadlo, bylo, že mě sleduje. Že mě napíchl. Ale než jsem stihla začít šílet, došla mi ta jednodušší možnost – překvapení. Všechno se tím rázem obrátilo. Leandro zmizel, než jsem vůbec stihla dojíst meloun. A Tomáš mi s úsměvem řekl, že přece nemůže nechat svou holku samotnou na dovolené, „když ví, jaký tu lítá samci“.
Těžko říct, co mě naštvalo víc. Jestli to, že měl pravdu. Nebo to, že jsem do poslední chvíle opravdu chtěla, aby ten večer skončil jinak.
Zbytek pobytu už jsme byli zase v roli páru. Všichni na hotelu to samozřejmě viděli. I Leandro. Ten už si ke mně nikdy nesedl. Jen občas hodil pohled, který se dal číst různě – od zklamání po pobavení.
A já? Já se tvářila, že je všechno v pořádku. Protože ono vlastně bylo. Jen někde uvnitř mě zůstala taková ta zvláštní pachuť z toho, že jsem si nedokázala vybrat. Že jsem neřekla ne. Ale ani ano.
Když jsme pak přistáli v Praze, Tomáš mě vzal za ruku a řekl, že doufá, že tahle dovolená nám pomohla. Usmála jsem se a kývla. Protože proč kazit něco, co se vlastně nestalo?
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
