Článek
„V pátek jsme ještě šli na rodinnou oslavu, kde jsme se sešli celá rodina a slavili narozeniny jak mých holek, tak i obou synovců. Nebylo mu dobře, ale byl tam a říkal, že to bude dobré, že se cítí líp, rty už splaskly, zdálo se, že by to mohlo být opravdu lepší.“ Jenže v sobotu manžel celý den odpočíval, ležel a spal. A tak se Lenka navečer rozhodla, že ho vezme na pohotovost. To ale odmítl a tak zavolala na linku 155. Dozvěděla se tam, že příznaky nejsou pro výjezd dostačující, že má hlídat teplotu a případně zavolat znovu. Což se také stalo, ale už jiná operátorka vyhodnotila, že by bylo lepší, aby jela s manželem na pohotovost. „Znovu jsem zopakovala, že to bych ráda, ale on nechce. Znovu s ním chtěli mluvit a manžel řekl, že už je to lepší, že si kdyžtak zajde v pondělí k lékaři. Prostě odmítal pomoc, já s operátorkou mluvila, že se mi to nelíbí, ať přijedou, ale pokud pacient nechce, nepomůžou. A tak nepřijeli. Odešel v naprosto nepochopitelné situaci, která ani mně, ani nikomu z rodiny nedá spát. Neznáme příčinu.“
Poslední věta, kterou jsem svému muži řekla byla, že se na něj zlobím
„Já na manžela byla tak naštvaná, že odmítá pomoc. Poslední, na co se mě ptal bylo to, jestli jsem na něj naštvaná a já řekla, že jo a že fakt pořádně. Ráno jsem ho našla už mrtvého. Nenapadlo mě to, absolutně ne, myslela jsem si, že je mu špatně a že potřebuje jen pomoc. Vstávala jsem v neděli na dětský den, kde jsem byla přihlášená jako pomocník a zůstala jako opařená. Jako první jsem byla přesvědčená o tom, že teď už mě ze záchranky neodmítnou.“ Odmítli. Operátor sdělil do telefonu, že Lenka právě vyjmenovala všechny posmrtné znaky. Takové jsou velmi čerstvé vzpomínky, ve kterých ale výčitky vůči záchranné službě neuslyšíte: „Naprosto to všechno chápu, záchranka nemůže zachraňovat lidi, kteří o pomoc nestojí, nemůžou zachraňovat lidi, kteří nejsou mezi živými. Nemám nikomu nic za zlé,“ říká žena, které teď, v nejtěžších chvílích, pomáhá blízké okolí.
Dcery měly strach o mě, že si nebudu mít s kým tolik povídat
Manžel Lenky byl vášnivý rybář a fotbalista: „V mládí aktivní, později nadšený fotbalista z gauče,“ usmívá se při vzpomínání. Liga mistrů a podobné soutěže u nich v televizi běžely neustále. Z podstaty své povahy fandil vlastně všem týmům, sledoval jakýkoli zápas. Nebo rád poslouchal ticho u vody s nahozeným prutem. Tou největší láskou ale byla rodina. Spojovaly je výlety po okolí a společné povídání, které měli opravdu rádi a žádný večer se bez probírání aktualit a plánování budoucnosti neobešel. Právě to je to, čeho se podle Lenky dcery po odchodu táty obávaly nejvíce - s kým si bude máma tak hezky každý večer povídat.
„Nejtěžší po odchodu manžela je ten pocit, že je vše jinak a že už to tak zůstane. Že je potřeba vyřešit co nejdříve tolik věcí, že se svět nepřestal točit, a že řešíte děti a běžný provoz a prostě máte strach. Strach, co bude, jak bude, jak co vyřešíte, když už se nemáte s kým poradit,“ nechává mě s důvěrou, za kterou jsem velmi vděčná, nahlédnout do bolavé duše Lenka, které nejvíce pomáhají rodiče a sestra se švagrem, ale i kamarádi, kteří se stále ptají, jak se rodina má a jestli jim něco nechybí. Na nezájem blízkých si rozhodně stěžovat nemůže. Ví to, a moc si toho váží. „Celodenně mám co dělat, jsem v jednom kole, dny mi tak strašně utíkají, že není čas myslet na to, co se stalo. Zato v noci. To je pak opravdu těžké. Ale společnými silami s lidmi kolem nás to zvládneme,“ nevzdává se.
Pomoc a podpora přišla i od kolegů z práce
„Když jsem napsala mému šéfovi zprávu, že nemůžu druhý den přijít do práce a že nějakou dobu nebudu moci, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se ho moje situace takto osobně dotkla a že by jednal obratem a v můj prospěch. I když šéf je jak pracovně, tak i osobně muž činu, věci realizuje okamžitě. Prostě jsem napsala, omluvila se a řešila dál sebe a holky, práci jsem prostě v tu chvíli po odeslání SMS naprosto odsunula na druhou kolej a v ten okamžik mě nezajímala. Druhý den přišla zpráva, že by chtěl pro mě uspořádat sbírku - prvně jsem si myslela, že se jedná o nějakou aktivitu v rámci práce, že bude zveřejněn nějaký text, výzva na firemním intranetu. Souhlasila jsem. Až po další zprávě mi došlo, že se jedná o dárcovskou platformu Znesnáze, že je potřeba něco sepsat, doložit, odsouhlasit a ani jsem se nenadála a sbírka byla spuštěna. Krátce na to už pod ní nabíhaly neskutečné příspěvky kolegů, kamarádů, rodiny, známých i neznámých, anonymních,“ vzpomíná Lenka. Sama se prý nikdy o sbírky nezajímala, netušila, jak reálně fungují, kdo je zakládá a co je třeba. „Šéf manžela osobně ani neznal, udělal to pro mě a holky. My se známe roky, sám má svoje děti a obrovské srdce a pokud chce něco zrealizovat, tak to prostě vždy dotáhne do konce,“ ohlíží se s vděčností a vybrané peníze má v plánu uložit pro budoucí život holek, jako jejich rezervu, na studia nebo na bydlení.
Mluvit, mluvit a zase mluvit
Když se Lenky ptám, jak se zvládá vypořádat s vlastní bolestí a zároveň pomáhat s tou svých dcer, odpovídá: „Nejdůležitější je se zase co nejdříve vrátit do školy/práce, na kroužky, ke svým koníčkům a pak čas, to je ten nejlepší lék a hlavně s dětmi MLUVIT a MLUVIT a vše, co se kolem nich děje, zkusit i předvídat a vysvětlovat, jde-li to. Někteří lidi/děti dokáží být krutí,“ dělí se o čerstvé zkušenosti.
Lenka s dcerami - Veronikou a Denisou. Obě dívky teď potřebují nejen bezpečné zázemí, ale hlavně vědomí, že život může i po tak těžké ztrátě jít dál.
Sdílení bolesti může pomoci dalším
„Mám z článku vlastně strach, co způsobí. I když věřím, že bulvární nebude. Je to strašně citlivé a takové detaily jsem všem také nesdělovala. Ale uvidíme, dám tomu šanci.“ Zamýšlí se v závěru našeho povídání Lenka a já cítím vděčnost za její upřímnost. Bulvární senzace skutečně není mým záměrem. Ten je jiný. Tím hlavním je samozřejmě poukázat na sbírku, kterou na pomoc rodině založil Lenčin šéf. Aby holky měly alespoň o jednu starost méně. Aby se nemusely bát finanční budoucnosti. Ten druhý úkol, který jsem si dala, je otevřít -zas a znovu- téma smrti. Uvědomit si, jak blízká a nepředvídatelná je. A že i když se to v době zdraví a radosti špatně dělá, je třeba se na ni připravit. A to poslední, co bych si moc přála, aby článek přinesl, je láska. Obyčejná láska, která chodí ruku v ruce se zájmem a podporou. Mít kolem sebe lidi, kteří z obav tématu smrti neboří oči do země, ale vstříc problému člověka, který je potřebuje, to je v takovou chvíli to nejdůležitější. I když to tak kvůli potřebě truchlení nemusí chvíli vypadat. Jakože pojďme si říct - není to snadné, mluvit s někým o smrti nejbližšího člověka. Prostě není. Vědět jak. Co říct. Co udělat… ? Nebojte se hledat odpovědi, místo čekání na to, až „to vyšumí“. ❤
