Článek
Byla jsem doma. Sama. On odešel do práce a nechal tam ležet dopis. Ne ve skříni, ne v zásuvce. Na stole. Uprostřed stolu, mezi zbytky snídaně a klíči od auta. A když vám někdo něco položí přímo pod nos, není to už tak úplně „soukromé“, že?
Navíc… jsme si přece neměli co skrývat. Říkal, že důvěra je základ. Fajn. Tak jsem mu ji projevila – tím, že jsem si ověřila, jestli mi nelže. A hádejte co? Lhal.
Co jsem si přečetla?
Ne, nešlo o žádné „překvapení pro mě“ ani „dopis mamince“. Šlo o vyznání. O city k jiné ženě. O slova, která mně nikdy neřekl. O plány, o pochybnosti, o vzpomínky, které s ní ožily, ale se mnou pomalu umíraly. O zmatek, o touhu, o myšlenky, které měl potřebu napsat… a nechat ležet uprostřed kuchyně.
Možná to nebyl záměr. Možná to bylo podvědomé. Možná chtěl, abych si to přečetla za něj. Protože odvahu říct mi to nahlas nikdy neměl.
Tak kdo tu porušil důvěru?
Já, která otevřela dopis? Nebo on, který v něm přiznal, že už mě dávno ztratil ve své hlavě, ale ještě si mě držel v posteli? Já, která chtěla vědět pravdu? Nebo on, který hrál divadlo, zatímco už si v hlavě psal jiný scénář?
Tohle není o šmírování. To je o přežití. O tom, že ženská má někdy jen dvě možnosti – buď dál věřit intuici a dusit se v pochybnostech, nebo si to vyjasnit jedním tajným přečtením.
Když pravdu nenajdeš, hledej ji jinde
Kolikrát nám muži říkají, že „nemáme šťourat“, že „důvěra je základ“? Jasně. Jenže když si základ stavíte na lžích a předstírání, zřítí se vám to na hlavu. Někdy je třeba kopnout do dveří a zjistit, co je za nimi. I kdyby to mělo bolet.
Udělala by to znovu
Ne proto, že bych byla posedlá, nebo že si libuju v narušování soukromí, ale proto, že bych už nikdy nechtěla žít vedle někoho, kdo mě miluje jen naoko. Díky tomu dopisu jsem otevřela nejen obálku, ale i hlavu. A ušetřila si další měsíce života v iluzi, kterou vytvářel.
