Článek
Nebyla to náhoda. Nebyla to opilost. Nebyl to úlet z afektu. Byl to záměr. Vědomý. Chtěný. Vzrušující.
Seděli jsme vedle sebe v zasedačce. Vedro, dusno, šéfova monotónní dikce a jeho tichý pohled. Rukávy vykasané, na zápěstí jizva z dětství, kterou jsem si všimla až dnes. Pod stolem jsme se letmo dotkli koleny. A tam to začalo.
Manželství jako starý nábytek
Ne, nejsem nevděčná. Jsem unavená. Z rutiny. Z pravidelnosti. Z toho, že se mě manžel ptá, co chci k večeři, a ne, co cítím. Že se mě dotýká jako někdo, kdo musí, ne kdo po tom touží. Že se u snídaně mluví jen o hypotéce a dětech.
A do toho přišel on. Kolega. Jiný než ostatní. Ne o moc hezčí. Ale živější. Ostrý vtip a intenzivní ticho. A pak – jednou pozdě večer – výtah, přitlačení ke zdi a už nebyla cesta zpátky.
Nebylo to poprvé. A asi ani naposled.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem toho litovala. Nelituju. Lituju jen, že se k sobě s manželem chováme jako dva správci rodinné firmy. Slušně, efektivně, bez emocí.
Po noci s kolegou jsem se dívala do zrcadla a připadala si poprvé po letech jako žena. Ne jako matka. Ne jako manželka. Ale jako někdo, po kom někdo jiný hladově sáhne. Kdo je v centru pozornosti. Ne v logistickém provozu jménem rodina.
Mám mu to říct?
Manžel chodí kolem mě a nic nepoznal. Ani kapku pochybnosti. A to mě vlastně štve nejvíc. Že mě nečte. Že ho nenapadne, že bych se mu mohla ztrácet. Že mě považuje za samozřejmost. Stejně jako čisté ponožky ve skříni.
Mám mu to říct? A rozstřelit všechno, co jsme vybudovali?
A nebo mám dál hrát dokonalou ženu, zatímco kousek po kousku umírám nudou?
Lhala jsem jednou. Ale on mě přehlíží roky.
Říkají, že nevěra ničí vztahy. Možná. Ale jisté je jedno: přehlížená touha a ticho jsou mnohem horší. Jednoho dne se žena přestane ptát, co je správné. A začne si brát, co potřebuje.
A já to udělala. A možná to ani nebylo špatně. Možná to bylo poprvé po dlouhé době správně.
